Vendula Bečvářová 
Neděle 28. 5. 2023
Budíček byl o 10 minut dřív než v sobotu, aby se všichni stihli sbalit. Samozřejmě, že všichni byli venku ze spacáku venku o 10 minut později než v sobotu. A pak už v rychlém sledu proběhla snídaně, zabalení pokud možno všech věcí, úklid ubytování a odjezd na stadion. Dnes oba dva naše týmy budou hrát tři zápasy. Zde se omlouvám všem sportovním fanouškům a fotbalovým zvlášť, ale při představě očekávaných událostí v následujících 24 hodinách jsem se rozhodla pro vycházku do historického centra Vlaardinganu. Přikládám fotku roztomilého zvířátka, to se v seriózním zpravodajství dělá.
Ihned po návratu na stadion: „Vendy, prosím tě, máme problém. Jeden od nás má něco s kotníkem a potřebujeme lékaře.“ „Samozřejmě, jak si přejete“ se tentokrát neozve z kouzelného utrženého sluchátka, ale z mých úst. Přicházím i s fyzioterapeutem za pacientem do šatny, jeden spoluhráč nám okamžitě oznamuje diagnózu:“Je to zlomený.“ Vysvětlím lékaři, ze ani u nás nejsou lidé doktory hned od narození a že by mě tedy zajímal i jeho názor. „Zlomené to není.“ Odchází a po chvíli se vrací s ledem. „Chladit 10 minut a pak pomalu začít našlapovat na bolavý kotník.“ Já se teda v medicíně moc nevyznám, ale jak kotník pozná, že uplynulo 10 minut a že už má být v pohodě? Ale jak říkám, nejsem doktor.
Zatímco starší žáci hrají, mladší jim fandí, tak já chladím v šatně jeden bolavý kotník. Přichází další hráč, docela dobře si popovídáme, jsou to rozumní kluci. Jako fakt. Ptám se, jak se jim zde líbilo. Jsou spokojení, je to pro ně nová zkušenost. Hlavně vidí hru jiných zemí. Oba se přiznávají, že dostali žlutou kartu. „Davide, za co jsi ji dostal?“ „No, já jsem to celý nějak nezvládl.“ Líbí se mi, že svůj prohřešek nesvádí na rozhodčího a přijímá odpovědnost. Potom se bavíme i o jiných věcech, ale v hlavě mi zní častá prosba posledních dnů:“Tohle tam nepiš.“ Takže se omlouvám, ale co se řeklo v šatně, v šatně i zůstane.
Přichází ostatní hráči, poslední zápas skončil. „Ty vole, kdyby mi Tomáš pořádně nahrával!“ „Hoši, nevymlouvejte se na ostatní. Já když budu hrát na kytaru a blbě, tak to taky nebudu svádět na bubeníka.“ No a to je pravda… Je tu vyhlášení. Přátelé, kamarádi, my vám ty medaile přivezeme! Když nastupují naše týmy, tak se ke mně s potleskem přidávají i místní, abych v tom fandění nebyla sama. Je tu vážně přátelská atmosféra.
„Za jak dlouho jedeme domů?“ Trenér:“Za tři hodiny, autobus musí mít pauzu.“ „Cooo, za tak dlouho? Já chci jet dřív.“ „Dřív můžeš jet tak akorát do prdele“, ozve se někdo ze šatny. „Tam už jsem byl.“
17:59 Před odjezdem už všichni odchází směrem k autobusu, já jsem se ještě vracela na záchod. Potkávám pár hráčů, jeden se mě zeptal, jestli se ještě nejede, když se vracím. „Nee, já jdu jen na záchod, běžte za ostatníma.“ „Na malou nebo na velkou?“ Tak si myslím, že už jsem součástí týmu:-))
18:15 Čekáme na autobus. A v tento okamžik se můj život stává noční můrou. Trenér před celým osazenstvem zahlásil, že na cestě zpět se všichni se svými dotazy mají obracet na mne. Cože? Zopakuj to, trenére! Tak ano, opravdu na mě! Díky, trenére!
18:19 „Slečno Vendulko, kdy budeme vyjíždět?“ „Za 11 minut.“ „Prosím Vás, v kolik pojedeme?“ Hahaha.
18:35 Sedíme v autobuse a někdo zahlásí:“Já jdu ven…si vysypat boty.“ Já fakt nevím, co vtipného k tomu dodat. Na pláži jsme opravdu nebyli.
18:40 „Nemáte někdo kinedryl?“ Já:“Kdo potřebuje kinedryl?“ „Honza Sýkora.“ Já:“To je kterej?“ „No ten, co potřebuje kinedryl!“ Tak to už jsem doma.
18:46 Vyjíždíme. „V kolik bude zastávka?“ „Za hodinu a půl“ odpovím. „No to asi ne, to nebudeme ani na hranicích.“ Hmmm, přestávají mi věřit. Ono to půjde, zbavit se funkce.
18:46 Pan řidič:“Cože, oni už se ptají, kdy bude zastávka?“
19:01 „Slečno, mně je na zvracení!“ Proč? Proč já? Proč, proboha, já?
19:10 Zastavujeme na benzínce, což je rekord. Očividně jsem lhala, důvěra ve mě je narušena. A jak to bude dál? To se dozvíte v zítřejším posledním reportu s kompletní fotogalerií.
20:21 „Slečno, prosím, můžu si vzít něco na jídlo?“
Držte mi palce!