Vendula Bečvářová 
Na začátku mi dovolte, abych se vám představila. Jmenuji se Vendula a mimo jiné třetím rokem spravuji stránky, na kterých se právě teď nacházíte. Před 14 dny mi bylo nabídnuto, abych se zúčastnila výpravy našich fotbalistů do Holandska a z této cesty vám prostřednictvím reportáže přinášela nejzajímavější momenty. Přijala jsem to jako poměrně velkou výzvu. Většinu svého života se pohybuji v hokejovém prostředí a fotbal je mi zatím trošku cizí. Upřímně, ono taky trávit 12 hodin v omezeném prostoru autobusu s pub*… pardon, s mladšími a staršími žáky? Možná to bude můj soukromý Survivor. A v neposlední řadě nejsem žádný spisovatel. Omluvte tedy, prosím, nedokonalosti textu. Ale i tak budu ráda, pokud někoho třeba i pobavím:) A teď už jdeme na první kapitolu našeho zájezdu – na cestu:
Od stadionu v Moravské Třebové vyjíždíme skoro na čas, v 19.00 hodin. Z každé druhé sedačky zní jiná hudba. Zhruba po první hodině jízdy přijde první fotbalista s dotazem: „Trenére? Kde jsme? A kdy budeme zastavovat?“ „Budeme zastavovat zhruba za hodinu a půl.“ „Díky, trenére.“ Zhruba za 5 minut přijde jiný fotbalista s poměrně originálním dotazem: „Trenére? Kdy bude přestávka?“ Trenér povzdechne a odpoví stejně jako předchozímu hráči. Píšu si první plus. Trenér nedělá mezi hráči rozdíly a všem měří stejně. Minimálně čas:-) V horizontu další půlhodiny stejná konverzace proběhne ještě dvakrát. Čas do vytoužené přestávky se samozřejmě mezitím zkrátil. Cesta je však zatím poklidná, část autobusu zpívá, část hraje kámen-nůžky-papír. Zase se zpívá….pozdravuj pocestný svět je malej, dokonalej…Slyším první „ty vole“. Trenér chce hráče usměrnit, tohle se neříká a před rokem to byl slušnej kluk! „Já se omlouvám, trenére. Já se zhoršuju i ve škole!“ Oceňuji sebereflexi. Dlouho to tu nebylo, ale dočkali jsme se: „Trenére? Za jak dlouho….“. Však už to znáte. Mezitím se zpívá…my habibi, my habibi, nevinná kráska a prokletý básník. Začínám se bát, že jsem taky prokletá. Zatímco toto píšu: „Trenére? Kdy budeme….“.“Hoši, v deset a řekněte to všem!“ „Héj , přestávka bude v deset.“ „Heeeeej, až v deset?“
V čase 21:15 zazní: „Hoši, kulturní vložka. Hlavní město Praha.“ „Joo, to je Praha!“ „Ne, vole, Brno asi!“ někdo odpoví. O 10 minut později: „Kde teď jsme prosím Vás?“ „Ivane, co myslíš? Že by Ostrava?“ Začínám mít pocit, že to dnes bude sakra dlouhý. Čas 21:36: „Trenére? Kdy bude…“. Já tak trochu tuším, že pauza bude v deset, ale moc jistá si už nejsem. Tak raději neodpovídám. ..my habibi, my habibi, má duše není bez chyby!.. tak tohle asi uslyším ještě hodněkrát.
Čas 21:55, moc nevnímám, koukám do mobilu, když najednou celým autobusem zní potlesk a povyk: „Už jsme tady! Už jsme tady!“ To už jsme v Holandsku? Jak se to stalo? Aha, tak ne Holandsko, to vytoužené benzinka je na obzoru. Jsem zvědavá, jestli tohle uslyším i v cíli a uvidím stejně tak rychlý běh i na hřišti, jako právě teď na WC.
Ve 22:30 hodin opouštíme benzinku a pokračujeme v cestě. „Trenére já chci řízek.“ „Já taky!“ „Maty, co ty?“ „No já taky.“ „Trenére, já taky jeden řízeček neodmítnu.“ Trenér: „A co chleba?“ „Trenére, vy mě šikanujete! Já chci řízek!“ Konečně řízky rozdány. Slyšíte to ticho? Neměla bych začít zpívat my habibi???
Čas 22.51: „Trenére, kdy budeme v Německu?“ No, já se vámi pro dnešek loučím. Nasazuji sluchátka s cílem pokusit se usnout. Předpokládám, že budu první a možná na dlouho i jediná. Pokud by vás zajímalo jak to bude dál, další díl by tu mohl být zase zítra Dobrou noc!